B r n o - Součástí zápasového bulletinu pro utkání s Olomoucí byl i obsáhlý a jinde nepublikovaný rozhovor se záložníkem Adriánem Čermákem. Jeho přepis vám nyní nabízíme na webu.

Patnáct let čekali fanoušci Zbrojovky na hráče, který by v soutěžním utkání zkompletoval hattrick. A asi by nehádali, že tím, kdo napodobí Luďka Zelenku, bude spíše defenzivní hráč Adrián Čermák. Sedmadvacetiletý záložník přišel do Brna v zimě z Líšně, ihned se zabydlel v základní sestavě a svým spoluhráčům pomohl celkem pěti góly. A právě on je hlavní tváří dnešního bulletinu.

Adriáne, jaké byly tvoje první fotbalové kroky?
Začínal jsem v šesti letech v rodných Veľkých Levárech, kde jsem vyrůstal a žil. Pak někdy v jedenácti jsem přešel do Interu Bratislava, který tehdy ještě fungoval. Zhruba v dorosteneckém věku Inter končil prodejem do Senice, tehdy jsem přestoupil do Slovanu.

Slovanem prošli i dva tvoji spoluhráči ze Zbrojovky, potkal ses s nimi?
Hrál jsem s Jurajem Kotulou i s Peterem Štepanovským. V osmnácti letech jsem přešel do áčka, kam si mě stáhl trenér Weiss, a Šeďo tam byl jako jeden z těch zkušenějších hráčů.

Jak to pak šlo s tvou kariérou dál?
Za dobu, co jsem byl v áčku, jsem moc zápasů neodehrál, jen pár. Chtěl jsem se rozehrát, proto jsem šel na krátké hostování do Nitry. Tam jsem hrál snad všechno, dost mi to pomohlo. Pak následoval přestup do Skalice, kde jsem byl rok, hráli jsme první ligu. A následovaly České Budějovice.

A tam po slibném začátku přišlo těžké zranění.
První rok byl opravdu dobrý. Docela se mi dařilo, klub na tom taky nebyl špatně, i když se nakonec nepostoupilo. Celkově dobré. Ale pak přišlo to zranění a skoro na třináct měsíců jsem byl mimo. Dlouho jsem se do toho dostával zpátky, mezitím se složil nový tým, dařilo se, vyhrávalo a jelo se na postup. Bylo jasné, že moje situace je trochu jiná, takže jsem se šel rozehrát do Táborska. A pak už přišlo Brno.

Neúspěšný test ve Zbrojovce, pak půlrok v Líšni a znovu Zbrojovka. Ale to už bylo propíráno mockrát.
Jasně, o tom se napsalo dost (smích). Sám si myslím, že takové testy jsou hodně o štěstí. Buď vám to vyjde, nebo ne. Já jsem to navíc měl specifické v tom, že jsem měsíc trénoval individuálně, bylo těžké do toho naběhnout. Zbrojovka už v té době měla něco odtrénováno.

Ve Zbrojovce jste čtyři hráči ze Slovenska, je to výhoda?
Všichni patříme ke generaci, která česky rozumí bez problémů, naopak to platí taky. Je to super, se všemi chalany jsem navíc hrál. S Kotym a Šeďom ve Slovanu a s Damiánem ve Skalici. Nešel jsem do cizího prostředí.

Jak ze svého pohledu hodnotíš první zbrojovácké jaro?
Když jsem neseděl za karty, hrál jsem v podstatě všechno. Do Zbrojovky jsem přišel s tím, že se chci probojovat do základní sestavy, to se povedlo a byl jsem za to šťastný. Cítil jsem se navíc docela dobře, vyhrávali jsme, atmosféra byla dobrá. I kabina byla super, hodně se to semklo. Všechno zkrátka zapadalo do sebe tak, jak mělo.

Hrával jsi v záloze i obraně, je ještě nějaký post, na který by sis troufl?
Asi už ne, na útok to asi nevidím (smích). Nejsem moc gólový hráč, i když v minulé sezóně se mi celkem dařilo. Asi to byla nejlepší sezóna, co se týče gólů. Ale ani stopera jsem předtím tolik nehrál, v podstatě jsem to okusil v Líšni. A trenér díky tomu věděl, že tam dokážu v nouzi zahrát, čehož využil. Neměl jsem s tím problém.

Když jsme u těch gólů – bylo jich pět, a díky tobě měla Zbrojovka po letech střelce hattricku. Jaký byl nejdůležitější, ten proti Chrudimi?
Byl hodně důležitý, navíc byl můj první. Hráli jsme doma, před fanoušky, kterých došlo dost a byli slyšet, i když situace byla taková, jaká byla. Gól byl vítězný, vyhráli jsme v oslabení, takže nám to dost pomohlo a byl jsem za to šťastný.

Pauza byla docela krátká a hned přišla příprava na první ligu. Stihl ses dát do pořádku?
Kdyby byla delší, asi bych se nezlobil, ale stačilo to. Stejně se nedalo moc nikam jet, což je to, co mám na létě nejraději. Snažíme se s přítelkyní hodně cestovat, poznávat nová místa, to nešlo. Ale byli jsme doma, na různých výletech a docela jsem si odpočinul a připravil se na nový ročník. O to šlo především.

Jak často vlastně dojíždíš na Slovensko?
Snažím se, jak jen to jde. Dvakrát třikrát do týdně. Teď je to samozřejmě jiné. Přítelkyně je taky ze Slovenska, tak se střídáme, jedu já za ní, nebo ona za mnou. Známe se už od školky, spolu jsme nějakých tři a půl roku.

V Brně tedy nějaké zázemí máš?
Mám tu byt, protože dojíždět denně by bylo únavné. Je to přece jen nějakých sto kilometrů a dávat to každý den by asi nešlo.

Míval jsi nebo máš nějaký fotbalový vzor?
Fuuha, míval jsem v dětství, teď už ne. Taková klasika, Ronaldo, Ronaldinho, Brazilci. Ze stávajících hráčů by to byl asi Cristiano Ronaldo.

Jak jsi prožíval třeba světový šampionát v roce 2010? Turnaj, na kterém Kamil Kopúnek, mimochodem krátce působící ve Zbrojovce, svým gólem poslal Slovensko do osmifinále přes Italy?
S Kamilem jsem taky hrál, byl to super chalan, stejně jako Robo Vittek, který na tom turnaji dával nějaké góly. Bylo mi sedmnáct, pro Slovensko to byl významný turnaj, takže jsme to prožívali hodně.

Máš mimo fotbal nějaký koníček? A přišel nějaký nový v době, kdy se nehrálo?
Nějaký zvláštní koníček asi nemám. Rád chodím na výlety, když je volno. Při začátku koronavirové epidemi jsem si říkal, že bych začal studovat angličtinu, ale nějak výrazně jsem se k tomu ještě zatím nedopracoval. Spíš jsem se udržoval po sportovní stránce – běhal jsem, cvičil, jezdil na kole. Pojal jsem to takhle sportovně.

Díky za rozhovor!